aktualityvystoupeníturnébiografiediskografiefotovideomédiaextrashoppresskontakt
     
 

Byl jedinečný, zůstane nezapomenutelný...



Aktuální informace můžete sledovat i na nejoblíbenější sociální síti


 
SBOHEM, PETŘE

Konec. Bojím se to napsat, a zároveň v to doufám. Petr Muk definitivně odešel z tohoto světa, už nikdy neuslyším zárodky jeho příštích písní z mobilu, už nemáme šanci na další rozborkovou schůzku či dlouhé telefonáty o jeho plánech, radostech i stescích. Ale také je naštěstí konec titulních stran bulváru, náhle překypujícího zájmem o Petra a všechno či všechny poblíž – ovšem jen do příští vhodné smrti, bouračky, mejdanu, rozvodu, nemoci, finále nebo voleb…

Netroufám si pojmenovat můj vztah s Petrem, to bylo mezi námi. Konzultant čehokoli, producent lecčeho, hudební oponent bez rivality, občasná vrba. Kamarád, ale doufám, že dokonce přítel podle definice Jima Morrisona z Doors: „Přítel je někdo, kdo ti dává úplnou svobodu být sám sebou“. Petrovi lidsky i profesně opravdu blízcí vědí, co jsme pro sebe znamenali po dobu těch mimořádných pětadvaceti let, jež nám byla osudem společně dopřána.

Nemohu nijak dosvědčit jeho školní prospěch, ale vím zcela bezpečně, že byl inteligentní, přemýšlivý a sečtělý, s hlubokým zájmem o spoustu věcí, s fenomenální pamětí na detaily i zarputilostí v jejich prověřování. Neuměl, či snad nechtěl se tím vším vytahovat v médiích, občas to z něj na mikrofon či kameru lezlo jak z chlupaté deky, ale dokázal to vyprávět v písničkách, snad popově zjednodušeně, ale zasvěceně a důvěryhodně.

Muzikantský vývoj odpovídal jeho představám, přáním a talentu, ať už je vnímáte jakkoli a výsledek se vám líbí či ne. Zásadní podíl na Oceánu, absolutní promítnutí do Shalomu i příznačně sinusoidní sólo dráha se odehrávaly podle jeho not. Petr pečlivě naslouchal názorům jiných, často i z řady směrů, ale nakonec si to vždycky udělal po svém: k našemu obvyklému nadšení a občasnému úleku. Činit tedy z týmu kolem něj jím manipulující parazity znamená současně urazit Petra označením za vláčeného ubožáka bez názoru, vůle a schopností. Tím tedy rozhodně nikdy nebyl.

Nebyl jsem překvapen současným přívalem krásných slov, lásky a slz, zdaleka ne jen od romantických fanynek: Petra si prostě vážila spousta posluchačů i kolegů jako zpěváka a člověka. Ocenil jsem rozsáhlé nekrology v seriózních denících a časopisech, kde i novináři vyznávající docela jinou muziku spravedlivě oslavili unikátní skvělost jeho hlasu, zhodnotili většinovou kvalitu a úspěšnost jeho vlastně dlouhé kariéry, ale také napsali, že Petr byl citlivý, otevřený, přátelský, jistě komplikovaný, ale vnitřně čistý mládenec. Snad chvílemi poněkud nahý uprostřed trní toho našeho šoubyznysu, ale zároveň přinášející do jeho zákulisí kousek jihočeské poctivosti, vážnosti a duchovnosti.

Jsem šťastný, že Petrovo poslední album se podařilo. Nemluvím teď o komerčním dopadu, ale o faktu, že ta dost složitá práce skončila k jeho spokojenosti, navíc s pozitivním kritickým ohlasem bez povelu „o mrtvých jen dobré“. Luděk, Honza, Vladimír a Tomáš, ale také CD masterující Olda S. a foto/grafické Lenka/Mishka stihli pomoci desce stylově a zvukově segmentovanější, silně osobní. Do poslední chvíle jsme řešili pořadí skladeb a rozhodnutí opravit už hotový master tak, že se na úplném konci ocitlo klavírní Spolu se ukázalo být tragicky správné. Měl jsem to celé za velmi nadějný, leč jen začátek už přinejmenším čtvrté důležité etapy jeho muziky - a těšil se na vážně zamýšlené rychlé pokračování, o němž jsem byl přesvědčen, že bude úžasné.

Snažil jsem se být v těžkých prvních dnech aspoň trochu prospěšný Evě a holkám. Děkuji ale především těm, kteří jim – krom nejužší rodiny - pomohli opravdu velice: Richardovi, Mishce, Frantovi s Bětkou, Monice. A také paní starostce Černochové za vzpomínkový koutek v Petrově milovaném parku Grébovka, dr. Lichtenbergovi za velkorysou šanci na veřejné rozloučení, Báře a Petrovi K. za sílu promluvit.

Děkuji všem, se kterými jsem se tam stihl smutně obejmout či si aspoň podat ruku, a kteří se nestyděli brečet stejně jako já: Míše K., shalomským Janám, Honzovi D., Petrovi H., Jurajovi, Marcele, Jirkovi, Emilovi… Zdravím také ty, které jsem v divadle Broadway bohužel nepotkal, ač vím, že tam byli: určitě to vzpomínání ještě někdy doženeme, Michale a další, bude opravdu na co.

To škaredé pondělí 24. května v Praze končilo prudkou bouřkou. Čekal jsem promoklý u Hradu na tramvaj, sledoval blesky a poslouchal hromy. Měl jsem při tom pocit, že Petr má právě se svatým jmenovcem u nebeské brány nějak složitější vstupní pohovor. Ale přírodní pyrotechnické efekty na obloze brzy skončily – a já věděl, že už je spravedlivě uvnitř.

Jednou to spolu všechno pořádně probereme, ale teď mám velkou prosbu tam nahoru: odpusť, Petře, že tentokrát Ti zcela výjimečně odmítnu rychlé setkání. Moc rád bych totiž ještě dodělal hodně věcí tady, snad také pro Tebe.

Loučím se - i za Danu, Kristinu a Terezu - s díky za nezapomenutelné písničky, rozdanou radost a věnovanou důvěru.
Sbohem, Petře.


Karel


Vloženo: 08.06.2010 | Autor: Karel
zpět
 
© 1997-2005 RichART. Všechna práva vyhrazena. | Redakční systém Marek Fábry | Hosting Beledia | Design a správa Mishka