Depechovské růže na rozloučenou už dávno uschly. Život nás (ne)milosrdně vrátil do denního bludiště starostí i radostí. Uplynul už /teprve více než měsíc od veřejného a rodinného rozloučení s Petrem.

Jen skutečný cynik by zlehčil Bářiny nepředstírané slzy. Jen největší suverén by odsoudil ruku v kapse emocemi zválcovaného Petra K. Jen nejpodivnější rejpal by neuznal právo Mukových na vlastní představu o posledním sbohem jejich Petrovi. Jen úplný lhář by mohl zastírat, že tahle smrt se silně nedotkla mnoha lidí: českých, moravských, slezských a slovenských fandů, ale i těch pouze tušících, komu patřil ten jedinečný hlas.

Se smutným uspokojením jsem sledoval početné vzpomínkové články a nekrology v solidních médiích. Prolistoval jsem uspěchanou knihu, sdělující mnohem méně, než by si Petr zasloužil. S nechutí jsem přežil různě ohavné vejšplechty v bulváru či na webu, snáze pochopitelné u konjunkturálních pisálků a exhibicionistů než u lidí Petrovi v různých dobách různě blízkých.

Měl jsem radost z ozdobené lavičky v Grébovce, mohutného přívalu přízně i značného ohlasu Petrovy muziky v hitparádách. Kdybychom žili ve světovějším hudebním prostředí, jeho deset položek ve stovce nejprodávanějších titulů by nejspíš finančně zajistilo rodinu navždy, ale to u nás opravdu neplatí.

Potěšilo mě, že poslední album je již pátý týden mezi těmi absolutně nejúspěšnějšími. Nemám pocit, že by jen fakt smrti sám o sobě přinutil tolik lidí si to koupit a chválit, je to především dobrá deska. Nejspíš se také v oné tragické chvíli (ale chci věřit, že už navždy) propojili Petrovi posluchači oceánští, shalomští, sóloví i muzikáloví, společně přesvědčení o citelnosti ztráty jeho talentu.

Ničím nenahraditelná fáze Oceánu: on dlouho šťastný uprostřed kapelové a fandovské komunity, společně v omamném postavení mluvčích chytré mladé generace, umělecky i komerčně velmi úspěšní doma, nepřeslechnutí v zahraničí. Po které naší kapele vůbec zbylo téměř dvacet let od jejího rozchodu tolik přemýšlivých a stále aktivních sirotků?

Shalom byl pro melodickou svobodu i další otevření duše vybudovaný projekt tří Petrů (a Jan). Dobově dokonalý synthipop, s respektem třeba i londýnských muzikantů. Logicky zklamaní opuštění oceánisté, zato mohutné zástupy shalomských obdivovatelů a neprvoplánové písničky snad ve všech rádiích i televizích.

Sólová dráha s potvrzeným rizikem ztráty části oceánských i shalomských, vydařená snaha o prosazení vlastního sdělení v té největší možné konkurenci. Pro leckoho z minula příliš líbivé a kompromisní, ale jen málokdo se u nás dostal profesně tak vysoko s tvorbou mimo snadno vypočitatelný střední proud.

Cover verze: Opravdu jste v roce 1992 znali olympické Bon soir, a o čtyři roky později Svobodův Stín katedrál? Natočení zapomenutého Černochova Zrcadla si Petr financoval sám, bez jakékoli jistoty ohlasu. Po českých podobách skladeb Erasure toužil léta, ale nazpíval je úmyslně až v době, kdy Andy a Vince zmizeli z hitového obzoru. Parazitování, nebo pocta?

Muzikály, mnohými proklínaný symbol naší hudebně úpadkové doby. Z desítek velmi lukrativních nabídek si Petr za tu řadu let pečlivě vybral jen pět velkých rolí. Ten, kdo ho viděl jako Prince, Raimonda, Galilea, rabiho Löwa a Leonarda da Vinciho ví, že to rozhodně nebyly úlohy k zahození či výkony k zatracení.

Měl by docela určitě radost, že se teď na jedné vlně sešli posluchači různých období jeho zpívání, právě na tom mu vždycky hodně záleželo. Miloval jeho co nejpestřejší muzikou zdvihnout na nohy, roztleskat, rozezpívat a rozeskákat složením co nejtolerantnější publikum i ve velmi seriózních divadelních sálech – a dařilo se mu to báječně.

Petra už tu bohužel nemáme, ale zážitek ze všech jeho písniček je naštěstí možný dál. Tak pojďme poslouchat, přemýšlet - a nezapomínat, díky.


Karel


zpět